Bylo typické lednové odpoledne, nedělní slunečné počasí svádělo k lenošení. Peťa zrovna dostříhala video a chystala se ho namluvit. Vím, že je potřeba klid, když se video namlouvá, aby nebylo slyšet nic okolo a nemuselo namlouvat několikrát, ale to teplé slunečné počasí (ok, možná nebylo typické lednové odpoledne, když bylo 12 stupňů) vyprovokovalo mé „vtipné já“ k akci.

Zpoza dveří do obýváku ke mně doléhalo ono známé „Ahoj, vítám vás u dnešního videa“. V tu chvíli, dívajíc se na prosklené dveře do obýváku, vyvstala mi na mysli úžasná myšlenka. Chvilku jsem stál nehnutě, musel jsem vstřebat vnitřní hihňání, když mě napadne nějaký fórek, tak se vždycky začnu smát a chvíli trvá než se uklidním a přejdu k vlastní realizaci :-) Pak jsem ale začal… Otočil jsem se zády ke dveřím, stáhl tepláky a trenýrky pod zadek a začal couvat směrem k proskleným dveřím… Potichu jsem našlapoval, abych zbytečně nepřitahoval pozornost, za každým druhým krokem jsem opět tlumil vnitřní smích, ale přes to všechno úsilí jsem zdárně pokračoval. Posledních pár kroků bylo svižnějších, nechtěl sem, aby si Peťa všimla, jak se neforemná bílá hmota mého pozadí přibližuje posetmělou chodbou...

Konečně jsem byl u cíle! Chladné sklo zastudilo na mém pozadí, jež se během chvilky rozlilo a nalepilo na sklo. Zaklepal jsem a čekal na reakci. Která na sebe nenechala dlouho čekat :D

Po dvou předešlých článcích se objevilo pár dotazů, jestli prý mám svůj vlastní blog a jestli ne, tak že bych si ho měl založit.